Armádní generál Petr Pavel odchází po čtyřiceti letech služby z armády

Dnešním dnem (30. 11. 2018) ukončil armádní generál Petr Pavel své více než čtyři desetiletí trvající působení v československé a české armádě. Za tu dobu prošel řadou funkcí, včetně těch nejvyšších a nejvýznamnějších: náčelník Generálního štábu AČR a předseda Vojenského výboru NATO.

 

• S generálem Pavlem uveřejnil resortní časopis A report letos v červnu rozhovor. Jeho část vám přinášíme. Celý text najdete zde.

V Bruselu jste strávil tři roky v nejvyšší vojenské funkci NATO. Co všechno vám tato etapa vašeho života dala?

 

Byly to hodně intenzivní tři roky. A to i z hlediska změn v samotné Alianci. Pro mne bylo obrovské privilegium zastávat tuto pozici a být tak blízko historickým změnám, které se dotkly nejen NATO, ale i všech členských zemí. Umožnilo mi to nespočet kontaktů s členskými zeměmi, se všemi partnery a s řadou dalších zemí a institucí, s nimiž jsme za tu dobu jednali. Na jednu stranu tedy obrovská škola života, na druhou stranu velice intenzivní práce.

Co všechno se vám za ty tři roky podařilo udělat a co naopak jste předal k dotažení svému nástupci?

Těch změn, jak jsem již zmínil, bylo hodně. Ve většině případů se ale jednalo o kolektivní rozhodnutí. Jen těžko se tedy něco dá připsat konkrétní osobě. Je to vždy kolektivní dílo. Byl jsem moc rád, že mnoho z těchto záležitostí se nám oproti dřívějšku podařilo urychlit. Ale ani z hlediska rychlosti přijímání rozhodnutí ještě nejsme tam, kde bychom měli být. Za úspěch považuji i to, že na vojenské, a v rostoucí míře i na politické úrovni se začínáme bavit daleko věcněji a otevřeněji. To, co se v tom negativním smyslu nazývalo politickou korektností, tedy neřešit témata, která by mohla přinést nějaký nesoulad, je již za námi. Nyní naopak ta témata otevíráme, řešíme je a bavíme se o nich otevřeně. Za částečný úspěch považuji i to, že se dostává pozornosti vojenským řešení a vojenským doporučením. Ta by měla být základem každého zodpovědného politického rozhodnutí.

Na jaře jste převzal jedno z nejvyšších amerických vyznamenání Řád Záslužná legie. Co pro vás vůbec znamenalo, že jste získal takové ocenění?

Předně to pro mne bylo překvapení. Nebyl jsem totiž do detailu informován o tom, co se na mne chystá. Byla to ale ohromná čest. Vnímal jsem to v kontextu toho, že na stejném místě, tedy nad Arlingtonským národním hřbitovem, jsem byl před nějakými šestadvaceti lety jako mladý major, když jsem jako jeden z prvních z naší republiky byl ve Washingtonu zařazen do programu pro vojenskou spolupráci. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že o šestadvacet let později tam budu stát jako předseda Vojenského výboru Aliance, myslel bych si, že se zbláznil. Takže to mělo takovou zvláštní osobní příchuť. Cením si toho ale především z toho důvodu, že zrovna Američané nejsou národem, který by rozdával takto vysoká ocenění jen na základě nějaké politické vůle či diplomatické zdvořilosti. Vnímám to jako ocenění práce pro Alianci.

Když o vás novináři spekulovali jako o případném kandidátovi na prezidenta, říkal jste, že politika pro vás není. Platí to stále ještě?

Platí to stále. Jsem konzistentní v tom, že vidím velký rozdíl angažovat se v politice a angažovat se jako občan. Rozhodně se nebudu bránit být angažovaným občanem, dokonce se na to chystám. Nechystám se ale nějak zapojovat do současného politického systému.

Funkce předsedy Vojenského výboru NATO je ale přece také hodně o politice a diplomacii. Udělal jste za tu dobu velký pokrok právě v těchto oblastech?

Musím říci, že jsem se k tomu dostával průběžně. Během působení ve Vojenském zpravodajství jsem byl součástí vojenské diplomacie. Tyto otázky jsem musel řešit i na dalších velitelských pozicích. Jako náčelník Generálního štábu jsem se pohyboval také na rozhraní mezi armádou a politikou. A to ať již se jednalo o jednání s ministrem obrany, vládou, Bezpečnostní radou státu či parlamentním výborem pro obranu. Takže má poslední funkce byla jen jakýmsi pokračováním. V každém případě mi to ale otevřelo obzory, abych si dokázal uvědomit záležitosti v širších souvislostech. Vidět je nejen z čistě vojenského pohledu, ale i z pohledu politiků a diplomatů. To ale nic nemění na tom, že v jádru zůstávám vojákem a nemíním se transformovat do role politika.

Už máte představu o tom, co byste chtěl dělat po definitivním odchodu z armády?

Zatím ne. Několikrát jsem říkal, že bych se nechtěl pustit do politiky, že bych nechtěl být součástí obranného průmyslu, spíš by mě asi lákalo, po těch letech strávených v organizované struktuře, být svým pánem a dělat věci podle svého.

Zůstanete v České republice, anebo se budete poohlížet někde v zahraničí?

Jak říkám, zatím nemám nějakou konkrétní představu o tom, co bych chtěl dělat, natož potom kde. Pokud by se naskytla nějaká zajímavá alternativa v zahraničí, pak bych o ní asi uvažoval. Ale vzhledem k tomu, že jsem strávil v zahraniční několik posledních let, uvítal bych, kdybych mohl být v klidu v České republice.

V armádě jste strávil dvaačtyřicet let, nebude vám najednou chybět?

Asi by vyznělo velice nevěrohodně, kdybych řekl, že mně chybět nebude. Je to v podstatě celý můj dosavadní život. Uniformu jsem oblékl ve svých čtrnácti letech a od té doby byla mojí součástí. Nejsem ale nijak sentimentální, abych se od toho nedokázal odpoutat. Vždy jsem byl příznivcem dívat se na příležitosti, které jsou před námi. Těším se tedy na to pozitivní, co mně tato změna může přinést. Těším se na to, že se budu moci zabývat něčím jiným, co mne bude motivovat. Možná budu mít příležitost naučit se spoustu nových věcí. Je to možnost začít novou kapitolu života. Nejspíš mně bude chybět ta intenzita práce, ten tlak prostředí, samozřejmě kamarádi, ale věřím tomu, že se s tím dokáži vyrovnat.

A fakta

Generál Pavel zahájil vojenskou kariéru na Vojenském gymnáziu v Opavě. Po jeho skončení pokračoval ve studiu průzkumného oboru na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1983 nastoupil ke speciálnímu pluku do Prostějova, kde se postupně propracoval až na velitele 6. speciální brigády. Počátkem devadesátých let se účastnil na území bývalé Jugoslávie mise UNPROFOR. V červenci 2002 se stal zástupcem velitele 1. mechanizované divize v Brně a v prosinci pak velitelem velitelství specializovaných sil. V letech 2003 až 2005 byl zástupcem velitele společných sil a následně zástupcem ředitele sekce MO – ředitelem operačního odboru.

Další léta strávil v zahraničí. Nejdříve jako zástupce vojenského představitele ČR při EU v Bruselu a poté jako národní vojenský představitel ČR v SHAPE v Monsu. V roce 2012 se stal náčelníkem Generálního štábu AČR. Do funkce předsedy Vojenského výboru NATO byl zvolen na zasedání tohoto výboru v litevském Vilniusu v září 2014. Do Bruselu nastoupil na tři roky v červnu 2015.

Převzato z army.cz