Umístění vojsk NATO v Česku mi nevadí

Podle agentury Reuters řekl, že jakékoliv trvalé rozmístění vojáků NATO v Česku by představovalo problém. Ministr obrany Martin Stropnický se přitom nešťastně odvolal na generaci, která poznala sovětskou invazi v roce 1968. A spustil tak lavinu kritiky.

Pocuchala vám akce s agenturou Reuters a vaším slavným výrokem nervy?

Určitě mě to nepotěšilo. Uvědomil jsem si, že politika a média nemají svá pravidla a člověk se musí neustále učit.

A co jste se naučil?

Že k některým věcem je lepší se v určité chvíli nevyjadřovat vůbec, k některým velice opatrně. Jenže mně zároveň vadí politici, kteří se vyjadřují v nějakých prapodivných obratech, že si nakonec řeknete, co vlastně chtěl říct? Tak se snažím mluvit konkrétněji. Musím ale počítat s tím, že se to dá obrátit, zmanipulovat. A bohužel pak už všichni s tou zmanipulovanou větou nakládají jako s daností.

A kdo tady manipuloval?

Manipulovala Reuters, to musím říct naplno. Protože otázka zněla na případné stálé rozmístění (vojsk NATO na našem území) a v titulku bylo, že Česká republika nechce na svém území cizí vojáky, což je trošku rozdíl. A pak až na výjimky si řada komentátorů vzala ten titulek a začala s ním pracovat. Což je absurdní, protože jsem byl dávno před tím zastáncem transatlantické vazby.

Řekl, nebo neřekl jste, že „... pokud jde o rozmístění jednotek (NATO), potom jsem spíš skeptický“?

Ale ještě k tomu patří další věty. Řekl jsem, že pro určitý segment populace je to problém. Ta paralela s tím, jestli to je, nebo není srovnatelné s nějakým osmašedesátým, myslím, že kdo chce pochopit, tak to pochopí. Nikdo nesrovnává alianční spojenecké jednotky a jednotky, které tehdy přišly. Ale ta úvaha u lidí, kterým to vadí, není racionální, ta je emocionální. A říkat, že to tu není, je strkat hlavu do písku.

Jen si ujasňuji, jestli si myslíte, že jakékoliv trvalé rozmístění vojáků NATO by představovalo problém. Ano, nebo ne?

Pro určitý...

Pro vás jako ministra obrany.

Já tuhletu otázku opravdu řešit nebudu. Po té zkušenosti, kterou jsem měl. Protože zase by to bylo interpretováno, jako že něco zahlazuji, nebo co. Není to ze zbabělosti, ale nechci zavdat další potravu pro týdenní spekulace.

Já také ne, proto se vás ptám přímo. Souzníte s těmi lidmi, kteří mají problém s případným umístěním vojsk NATO?

Ten pocit se snažím pochopit a nesdílím ho. A pokud by šlo o situaci, která vyžaduje případnou hypotetickou obranu státu, tak si nedovedu představit, že by tu někdo někomu zakazoval, aby nám pomohl. Ale samozřejmě to rozhodují jiní, ne jeden ministr obrany.

Shodneme se na tom, že existuje skupina lidí, aniž bychom věděli, jak je velká, která bude vždy proti – jak je pro vás ta skupina důležitá?

Na prvním místě je zajištění obrany státu, takhle vám odpovím.

Takže by vás skupina lidí, která by proti případnému umístění vojáků NATO u nás protestovala, nemusela vůbec zajímat.

Pokud to politická reprezentace vyhodnotí jako situaci, kdy je to zapotřebí – tak to prostě... je zapotřebí.

Ptám se dotěrně, protože jsem z vaší věty: „Patřím ke generaci, která zažila rozmístění 80 000 sovětských vojáků v období ‚normalizace ‘. Je to stále psychologický problém,“ nepochopila, jestli patříte do skupiny, která je a priori proti, anebo do té, která bude veřejnost případně přesvědčovat, že je to zapotřebí.

To je možná formulace, která to mohla zavést, to se přiznám. Ale z toho, že jsem členem té generace, nevyplývá moje stanovisko k tomu. Už jsem řekl, že já osobně tu obavu nesdílím. Ale dává mi to schopnost vnímat, že to někdo jako problém má. Myslím obecně. A je to citlivé téma i pro řadu jiných zemí.

Jak Pobaltí, tak Polsko mají se sovětskými vojáky drastičtější zkušenosti než my. A přesto říkáte, že máme psychologický problém. A oni to neříkají. Jak je to možné?

Nevím, musíte se zeptat jich. Tak to prostě je. Ale možná, že tím, že o tom stále mluvíme, ten problém skutečně zvětšujeme. Sama jste řekla, že ani jeden nevíme, jak je ten hlas silný, z těch reakcí, které jsem minulý týden dostal, úplně zanedbatelný není a je s tím třeba pracovat. Radost z toho nemám, ale nepřeceňoval bych to.

Jak s tím chcete pracovat?

V Poslanecké sněmovně vzniklo několik návrhů deklaratorního usnesení, abychom jako republika stvrdili svoji příslušnost k Alianci. Ty návrhy byly tři a nakonec byl přijat můj. A ten je poměrně explicitní. Nelavíruji a své stanovisko jsem tím vyjádřil jasně. A mimochodem, ne každý ministr se dostane do Spojených států ke svému resortnímu partnerovi, já to štěstí měl a myslím, že jsem to neprohospodařil. A co říkám třeba na setkáních aliančních ministrů obrany, je naprosto zřejmé.

Sněmovní deklarace měla dát jasné znamení, jak si ve vztahu k NATO stojíme. Jaké znamení to je, když pro ni nezvedli ruku ani všichni poslanci vládní koalice?

Nemám přehled o hlasování, ale většina byla jasná.

Osm zákonodárců z vládní koalice se hlasování zdrželo a čtrnáct z nich se ho neúčastnilo. Jako by v tom ani samotní vládní poslanci neměli úplně jasno.

Nechci nasazovat na toho či onoho koaličního partnera, ale asi se shodneme na tom, že v sociální demokracii jsou poslanci, kteří na to mají možná trochu odlišný názor. Nehledal bych rozpor v našem hnutí. Mezi těmi nehlasujícími mohli být nějací, kteří třeba jedli dortík, debata byla dlouhá a hodně exhibicionistická.

Když vládní poslanci nejsou schopni jako celek zvednout ruku pro něco tak zásadního, jako je přihlášení se k NATO, co si mám myslet?

Vláda má 111 poslanců. I bez těch chybějících hlasů se mi to zdá jako docela silný hlas.

Podle amerického senátora Murphyho si Spojené státy, které v současnosti hradí přes sedmdesát procent rozpočtu NATO, nebudou moci dovolit chránit země, které samy dávají na obranu pouze jedno procento HDP, což je i náš případ. Máte od svého stranického šéfa Babiše nějaký příslib peněz na armádu?

Určitě ano, protože jinak bych tady asi ani nebyl. Protože se nemohu podepsat pod něco, co bude ohrožovat to, aby se armáda byla schopna zhostit svých povinností, to prostě nejde.

Máte nějakou minimální hranici, pod kterou si řeknete, že za těchto okolností nebudete ministrem?

Nedokázal bych ji vyjádřit číselně, ale určitě je pro mne nemyslitelné, aby se rozpočet byť třeba symbolicky snížil. To považuji za spodní hranici myslitelného kompromisu. Důležité je, že všechny politické strany s výjimkou KSČM deklarovaly jakousi podporu a nutnost důrazu na obrannou politiku a význam obrany země. To byl nadpis. Teď se pracuje na podrobnějším textu, kde by měl být i dodatek o financování na pět let.

Bude v této deklaraci i podíl armádních výdajů na HDP?

Bude. Ale je to ta nejcitlivější věc z celé deklarace. Bude tam návrh nárůstu v pěti, možná osmi letech. Jde o to se dostat na 1,5 % v čase, který v tuto chvíli nedokážu určit.

Teprve po podpisu této deklarace budete schopen definovat strategii armády na příští roky, je to tak?

Ne, to by bylo pozdě. My musíme mít třeba koncepci výzbroje, neustále na armádu tlačíme...

Ale jak můžete mít koncepci výzbroje, když nevíte za kolik?

Musíme počítat s kvalifikovaným odhadem. Víme, že nedostaneme míň než X. A musíme pracovat s tím X.

A X je kolik?

No to je ten nepokles. Řekněme minimalistická verze.

A v rámci této minimalistické verze bude strategie armády spočívat v čem?

To záleží na tom, kolik třeba ušetříme na provozu. Uvedu příklad: obměna vrtulníků, abychom třeba už neměli dosluhující vrtulníky ruské provenience a nebyli servisně závislí na dodávkách ruských náhradních dílů.

Dostanete-li na armádu X při změně bezpečnostní situace v Evropě, budete své priority nějak přehodnocovat?

Určitě nebudeme moci odkládat potřebu přiblížit se k naplnění stavu, protože v průměru to vychází asi na 75 %, což je strašně málo. Musíme tedy být schopni rekrutovat a to taky něco stojí.

Co doopravdy plánujete u souběhu výsluh a platů státních zaměstnanců?

Nastavit ten systém co nejspravedlivěji. To znamená výsluha jako taková je nutná a správná součást kariéry u bezpečnostní složky. Musí být ale vypočítána spravedlivě – teď je vypočítána z příjmu za poslední rok. Když budu váš nadřízený, budu vědět, že je to váš poslední rok, a budeme kamarádi, mohu vám ten poslední rok dát takové ohodnocení, že se vám ten plat výrazně nafoukne. Čili půjde o to, zprůměrovat delší období. A pak diskutovat o tom, jestli je cesta to zastropování, což takhle od stolu nevím.

Ministr vnitra Chovanec se zatím tváří, že vůbec nic měnit nechce. Je to tedy téma pro koalici?

Určitě. V dohledné době to jako téma musím zvednout.

Jejíma očima Kdo by čekal médii usmýkaného a vystresovaného chlapíka, nestrefil by se. Ve veselé žluté vestičce mne přivítal dobře naladěný ministr, obývající kancelář velikosti tanečního sálu. A hned se svěřil, že jeho dobrá nálada je do značné míry dána tím, že dnes celý půlden nemusí nikam vyjíždět a může pracovat v úřadu. Martin Stropnický si stěžuje na souběh práce poslance a ministra, neb jedno pro druhé je pochopitelně limitující. Nenapadá mne lepší otázka, než proč tedy jako poslanec prostě neodstoupil. „Myslím, že se to musí udělat systémově, jako celek. Pojďme si přiznat, že takhle to nefunguje.“ Tak jsme si to přiznali. Ministr nepozná, jestli je jeho žena šťastná, když má doma ministra. Prý to nepozná proto, že je „docela dobrá“ herečka. Ale zjevně se nechal ukolébat mocnou ženskou zbraní: „Doopravdy hrozně mi pomáhá,“ pravil s vážností v hlase, až vzbudil dojem, že bez své ženy Veroniky by byl ztracen. A ochotně vypráví, v čem třeba jeho žena pomáhá: „Už se vůbec nedohadujeme. Dřív jsme se docela dost dohadovali o tak zásadních věcech, jako jestli slánka na stole má stát takhle nebo takhle (šoupe perem po stole). Teď jsme taková zásadní témata opustili – asi intuitivně žensky cítí, že potřebuji nějakou podporu, a opravdu mne téměř hýčká. Třeba mě nutí jíst ráno, což nesnáším, ale ona ví, že je to dobře.“ Přemýšlím, co bych si počala býti zhýčkanou povinnostmi, které nesnáším a o kterých někdo ví, že jsou dobře. A napadá mě jediné: tu vestičku bych si vzala černou.

Převzato z army.cz