Vidí nemoci i smrt. I voják nyní potřebuje pomoc

Autor: kapitánka Zuzana Králová

„Vlídné slovo nebo pohlazení jsou pro pacienty na covidových odděleních stejně důležité jako podávání léků,“ říká kaplan 15. ženijního pluku kapitán Tomáš Harastej. V současné době má za sebou několik návštěv nasazených vojáků v nemocnicích a domovech pro seniory. Svoje poslání vidí v tom být nablízku kolegům a pomáhat jim vyrovnávat se se smrtí.

„Jako farář mám stejně jako ostatní duchovní už zkušenost s umírajícími či nemohoucími. Pro většinu našich vojáků je to ale vůbec poprvé, kdy něco podobného zažili a potřebují to nějakým způsobem v sobě zpracovat,“ popisuje svoje postřehy Harastej.

Vojáci 15. ženijního pluku jsou na výpomoc zdravotnickému personálu vyčleňováni už od října minulého roku po celé republice. Někteří se vystřídali i několikrát za sebou a počítají s dalším nasazením. „V Ústřední vojenské nemocnici v Praze jsem už potřetí, stále na tom samém, covidovém, oddělení. Pro nás i pro personál je to tak výhodnější, protože jsem už zaškolený a vím, co dělat,“ popisuje rotný Pavel Smeták z 2. roty bojové ženijní podpory 151. ženijního praporu. Zároveň dodává, že kromě pomoci zdravotníkům je pro něj stejně důležité ulevit pacientům v jejich údělu. „Lidé si s námi rádi povídají a vypráví nám své životní příběhy. Stačí den, dva a máte pocit, jako byste je znali celý život.“

Umíme být empatičtí

„Při rozhovorech s vojáky mě osobně nejvíc potěšilo, že mají velkou empatii vůči starým a nemocným lidem. Což se od vojáka asi ne úplně očekává. Umí pohladit, naslouchat a s pacientem nějakou chvilku pobýt. Sami říkají, že ti lidé se pro ně stávají jejich blízkými. O to víc pak bojují za jejich záchranu a bolí je, když někdo odejde,“ dodává kaplan.

Každý se s novou zkušeností vyrovnává jinak. Někdo prací, jiný si potřebuje popovídat. „Nejsme na to zdaleka sami. Máme tady našeho kaplana nebo psycholožku, můžeme si o tom popovídat mezi sebou, navzájem se podržet. Člověk si zvykne na všechno a nakonec zjistí, že se díky tomu posunul v životě zase o kus dál,“ přiblížil své pocity rotný Štěpán Pavel, zástupce velitele čety na průzkumné četě, velitelské roty 151. ženijního praporu, který je na covidovém oddělení v pražské ÚVN podruhé.

Heslem 15. ženijního pluku je „Sloužíme, abychom pomáhali!“ a podle kapitána Harasteje je v současné době velmi příhodné. „Navíc mě těší, že mladým pořád ještě na starých a potřebných záleží. I proto nemají problém jít na covidové oddělení, vystavit se nebezpečí nákazy jen proto, aby druhým aspoň trochu ulehčili práci i životní situaci. Lidé se stávají více lidmi a to mě, jako duchovního i jako člověka, moc těší.“

Vojáci 15. ženijního pluku od začátku října působili na 18 místech po celé republice. Celkem se jich v nemocnicích a domovech pro seniory protočilo kolem tří stovek. Nasazení trvala obvykle 14 dní, ale například zdravotnické týmy zůstávaly na odběrových místech i více než měsíc. Nejvíce ženistů vyjelo z posádek Olomouc a Bechyně na pomoc na začátku prosince a v průběhu ledna.

Převzato z army.cz