Byli jsme mokří, byla nám zima, jsme nevyspalí a nevíme co nás ještě čeká

Tak se k dosavadnímu průběhu nelehké zkoušky shodně vyjádřili účastníci jubilejního 20. ročníku Kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který se v těchto dnech odehrává ve Vojenském újezdu Březina na Vyškovsku.

V úterý 15. dubna, kdy jsme sedmnáct novinářů a humanitárních pracovníků, kteří prošli výběrovým sítem, navštívili, vstoupil kurz do další fáze.

„Tento kurz pro civilní pracovníky patří k těm nejnáročnějším, které tady připravujeme,“ říká plukovník Karel Klinovský, který ve Vyškově řídí přípravu lidí vysílaných do zahraničních operací. „Plníme zadání odboru pro komunikaci a propagaci a snažíme se novináře a humanitární pracovníky připravit na možné situace, s nimiž se mohou setkat při své práci v krizových oblastech,“ dodává s tím, že jakmile si účastníci po příjezdu vyřídí administrativní záležitosti a vystrojí se, ihned „spadnou“ do fiktivní role. „To znamená, že jim připravíme cvičení pod námětem. Žijí a pracují zde ten týden jakoby v cizí, neznámé zemi,“ upřesňuje.

Jeho kolega podplukovník Pavel Šebesta, který má s organizací podobných kurzů nemalé zkušenosti, přiblížil jeho podstatu: „Klademe důraz na to, aby si prošli poměrně tvrdými zátěžovými zkouškami. Je to náročné nejen na fyzičku, ale také na psychiku.“ Při přípravě organizátoři vždy spolupracují s psychology a účastníci kurzu tak mají možnost se přesvědčit, jak je mnohdy těžké zachovat si chladnou hlavu. „To je přitom pro práci v neznámých krizových oblastech mnohdy rozhodující,“ zdůrazňuje Šebesta.

V úterý, kdy jsme do vyškovského výcvikového prostoru přijeli, mělo za sebou sedmnáct dobrovolníků nelehkou noc. Strávili ji orientačním během, navíc v úplné tmě, protože použití baterky by znamenalo nechat se zatknout „rebely“, před kterými prchali.

Časně ráno už byli zase všichni na nohou a pustili se do nejtěžší části kurzu. Organizátoři trošku pozměnili lokality, kde se příběh odehrával, i způsoby přesunů. To proto, že mnoho z minulých absolventů kurzu si zážitky nenechalo pro sebe a poradilo svým následovníkům, co je v kurzu čeká. „Museli jsme na to reagovat, protože jinak by kurz nesplnil svůj cíl,“ podtrhl podplukovník Šebesta.

Klasická čtyři místa tvrdé prověrky zůstala. Účastníky tak čekalo setkání s vojáky na oficiálním Check pointu, neboli kontrolním a propouštěcím místě. Tady vše záleželo na libovůli vojáků, zda nešťastníky pustí dál. Všechny čtyři skupiny si vedly docela dobře, protože měly zdatné vyjednavače, a díky drobným úplatkům se jim podařilo projít.

Druhá situace už byla složitější, protože v době, kdy dobrovolníky „vládní vojáci“ doprovázeli na mezinárodní letiště, došlo k přepadení a ačkoli je doprovod ochránil, museli dál pokračovat sami. Cestou narazili na vozidlo, které havarovalo a uvnitř byli těžce ranění. Jednalo se samozřejmě o zkoušku znalostí poskytnutí první pomoci, kterou hodnotily profesionální zdravotnice.

Ostatně každý úkol, který účastníci kurzu plnili, bedlivě sledovali rozhodčí, kteří jednotlivé fáze po skončení denních úkolů vyhodnocovali.

Snad nejtěžší zkouškou odvahy a psychické odolnosti byla situace, v níž šlo téměř doopravdy, jak se říká, o život. Na cestě skupinu zastavili rebelové, kteří si v jednom místě vytvořili svůj, tedy nelegální, přechod.

Tady hodně záleželo na psychické odolnosti každého novináře či humanitárního pracovníka. Řvaní a urážky nebraly konce a rebelové s nimi nezacházeli zrovna v rukavičkách. Nechyběly kopance, fyzické napadání ani fingované popravy. To vše frekventanti vnímali jen intuitivně, protože měli na obličejích nasazené masky.

Když už se zdálo, že v nejlepším případě padnou do zajetí, došlo k obratu a velitel rebelů se spokojil se zabavenými věcmi. Nechal rukojmí propustit a ti během znamenajícím život prchali rychle pryč z míst, kde museli prožít tolik potupy.

A proč všechna tato příkoří a útrapy byli letošní účastníci jednoho z nejtěžších kurzů ochotní snášet? „Jsou to zkušenosti, které se nám určitě mohou hodit v krizových oblastech, kam vyjíždíme za svou prací. Budeme si přát, abychom se do takových situací, které tady byly rozehrány, nedostali, ale kdo ví, co nás může potkat. To, co tady prožíváme na vlastní kůži je velmi cenné,“ shrnul snad za všechny pracovník České tiskové kanceláře Petr Koubek.

Převzato z army.cz