Daniel Koštoval: Jdeme českou cestou

Státní tajemník Ministerstva obrany ČR Daniel Koštoval hovoří v rozhovoru pro nejnovější číslo armádního měsíčníku A report nejen o připravovaném zákonu o státní službě.

Daniel Koštoval v minulosti působil na velvyslanectvích ČR ve Washingtonu a Moskvě, pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, kde byl mimo jiné referentem pro vstup České republiky do NATO. V dubnu 2013 se stal prvním náměstkem ministra obrany. Po deseti měsících přešel na Ministerstvu obrany ČR na funkci státního tajemníka. A právě této funkce a všeho, co s ní souvisí, se týkal náš rozhovor.

 

Jste prvním člověkem v resortu, který působí ve funkci státního tajemníka. Jaký je vlastně rozdíl mezi dřívějším generálním sekretářem a současným státním tajemníkem?

 

Každá z těchto funkcí se jmenuje jinak, což jasně naznačuje, že i obsah je poměrně diametrálně odlišný. Státní tajemník, jak je v současné době na Ministerstvu obrany ČR tato funkce pojata, je určité předjímání zákona o státní službě. Tato pozice má pod sebou veškerou personální práci a zároveň expertní, koncepční činnost, která se týká jádra existence Ministerstva obrany ČR. Tedy především střednědobé plánování a obrannou politiku, včetně zahraniční spolupráce.

 

Tuto funkci jste v podstatě musel budovat takříkajíc na zelené louce, předtím nic takového neexistovalo. Bylo pro vás obtížné přejít z pozice prvního náměstka ministra do funkce státního tajemníka?

 

Obtížné to nebylo, protože se nevytvářelo něco úplně na zelené louce. Spíše se k té mé původní agendě přidala veškerá koncepční personální práce. Takže jsem se musel prioritně zaměřit právě na tuto oblast a snažit se co nejrychleji dostat do této problematiky. Netýká se to ale každodenního výkonu personální práce, za tu zodpovídá ředitel sekce personální a příslušní ředitelé odborů.

 

Státního tajemníka má nejen většina západních zemí, ale i například Slovensko. Nechal jste se před nástupem do této funkce inspirovat někde v zahraničí?

 

Když jsme s panem ministrem diskutovali pojetí této funkce, vycházeli jsme samozřejmě z jednotlivých modelů, jak je známe v Evropě. Nakonec jsme se rozhodli pro model, který je do určité míry německý. Ale ne zcela. Připadalo nám to jako něco, co by mohlo být přirozené i v českém prostředí. Současný návrh zákona o státní službě jde však jinou cestou.

 

V tuto chvíli jste jediným státním tajemníkem v České republice, anebo existuje tato funkce ještě na nějakém jiném ministerstvu?

 

Existuje státní tajemník na Úřadu vlády. Je to ale samozřejmě nová věc, která bude systémově zavedena až v souvislosti se zákonem o státní službě.

 

Právní podporu výkonu vaší funkce by měl přinést až zákon o státní službě. Jak moc je pro vás složité působit v této funkci zatím bez takovéhoto zakotvení?

 

Zákon o státní službě je důležitý nástroj pro oddělení politické roviny od roviny expertní a služební. Současný návrh zákona o státní službě pojímá funkci státního tajemníka poněkud jinak, než jak je v tuto chvíli na Ministerstvu obrany ČR koncipována. Státní tajemník bude mít podle připravovaného zákona na starosti pouze personální práci. Což je poněkud jiný model, než jak je postavený státní tajemník například v Německu. Tam pod něho spadají nejen záležitosti služební, ale i expertní část řízení ministerstva. V České republice jsme se vydali směrem, který nejspíš nemá v jiné zemi obdoby. Je to pojetí čistě české.

 

O státním tajemníkovi se hovoří jako o malém ministrovi: měl by zajistit nejen personální stabilitu a kontinuitu v resortu. Domníváte se, že současný návrh zákona o státní službě vytváří pro něco takového dostatečné podmínky?

 

Domnívám se, že schopnost naplnit tuto roli je jen částečná. Státní tajemník podle současného návrhu bude pouze jakýmsi výkonným personalistou, který nebude mít vliv na odborný chod ministerstva.

 

Takže nebude mít pravomoci v případě potřeby v některých záležitostech ministrovi oponovat?

 

Pokud se bude jednat o otázky propouštění či nepropouštění personálu, tak v tom určitě tyto pravomoci mít bude. Když se ale bude jednat o určitou stabilitu v expertních funkcích, tak do toho bude moci zasahovat jen částečně.

 

Role státního tajemníka měla spočívat v tom, že zajistí nejen personální stabilitu resortu, ale i určitou kontinuitu v odborném rozhodování, že jedna politická reprezentace nerozhodne například o zřízení Těchonína a druhá pak nebude vědět, co s ním...

 

Toho bych se tak nebál. Tu expertní stránku věci budou zajišťovat tzv. odborní náměstci, kteří, technicky vzato – podle návrhu zákona – budou náměstci ministra – ředitelé sekcí. A ti budou spadat pod tento zákon. Ve věcech služebního poměru budou tedy podléhat státnímu tajemníkovi. Z mého pohledu bude problém spíš v následujícím. Protože je hodně sekcí, bude i relativně hodně odborných náměstků. V Německu je to například tak, že existují dva permanentní státní tajemníci. Ti řídí chod ministerstva jak po expertní, tak i po služební stránce. Pak jsou dva tzv. parlamentní státní tajemníci. To jsou v naší terminologii političtí náměstci. Díky tomu nevzniká příliš široké vrcholové vedení ministerstva.

 

Opozice kritizuje současnou podobu zákona o státní službě, tvrdí, že zákon pouze zakonzervuje současný stav, tedy lidi, které si na rozhodující místa dosadila současná politická reprezentace...

 

Zákon zakonzervuje v daném okamžiku situaci je zčásti. Na všechny vedoucí pozice bude muset proběhnout výběrové řízení. A to včetně náměstků – vrchních ředitelů sekcí. Vybírat bude čtyřčlenná komise. Dva členy navrhne generální ředitel a dva ministr. Zároveň bude platit podmínka, že vedoucím pracovníkem v odborné části ministerstva, na kterou se bude vztahovat služební zákon, může být pouze člověk pracující ve státní správě déle než čtyři roky. Pokud tuto podmínku pracovník nesplní, bude muset složit zkoušku. Ani její úspěšné absolvování mu přitom negarantuje, že bude vybrán. V žádném případě se tedy nedá hovořit o nějakém absolutním zabetonování.

 

V okamžiku, kdy vstoupí zákon v platnost, vás ale nejspíš čeká velký objem práce; i úředníci, kteří jsou již delší dobu na svých místech, budou muset podle této normy splňovat některá nová kritéria...

 

Pokud budou tito lidé déle než čtyři roky ve státní správě, tak nemusí prakticky řešit nic. Samozřejmě pokud nebudou usilovat o nějaký vedoucí post. Pak by je čekalo výběrové řízení. Když budou mít odpracováno ve státní správě méně než čtyři roky, budou si muset udělat státní zkoušku a ještě projít výběrovým řízením.

 

Představuje to pro vás jeden z hlavních úkolů tohoto roku?

 

Určitě, bude s tím spojen velký objem práce. Všechna ministerstva musí totiž projít zásadní reorganizací. Vznikne nová struktura, ve které musí být obsazeny jednotlivé posty. To nedokáže udělat někdo přes noc. Bude to dodatečná zátěž pro fungování ministerstva.

 

Když nastoupil ministr Martin Stropnický do funkce, hovořil o personálním auditu a zefektivnění chodu ministerstva. V této souvislosti se objevují nejrůznější termíny, kdy by mělo dojít k jakési optimalizaci. Připravujete v této době něco takového?

 

Nedá se hovořit o jednom auditu, ale spíš o celé řadě auditů dílčích. Ty se týkaly různých částí ministerstva. V mé působnosti se například jednalo o odbor pro válečné veterány. Týkalo se to i Národního úřadu pro vyzbrojování. Na základě analýzy jsme provedli úpravy na jednotlivých odborech, měnili se vedoucí pracovníci a také trochu styl práce. Konkrétně například na odboru pro válečné veterány. A to tak, abychom dospěli k výsledkům, které jsme si vytyčili.

 

Nedá se tedy říci, že by sekce personální připravovala v současné době nějakou rozsáhlejší reorganizaci na ministerstvu? Nic takového se neplánuje?

 

Dílčí věci jsme udělali, jak nejrychleji to bylo možné. Pokud se týče ministerstva jako celku, tak tam ještě analýza probíhá. Řeší se, jak by to mělo být nejlépe nastavené. Úpravy, které z toho vzejdou, se vlastně slijí do požadavků spojených se zákonem o státní službě.

 

Zmínil jste, že jste vyměnil ředitele odboru pro válečné veterány. Jak moc jste spokojen s jeho prací?

 

S novým ředitelem jsem mluvil jak já, tak i ministr obrany. A i na základě toho jsme se nakonec rozhodli právě pro něj. Osobně jsem s jeho prací spokojený. Cílů, které jsme si vytkli, jsme zčásti dosáhli. K dalším jsme se přiblížili. Navíc neustále existuje trend k jejich naplnění.

 

Co podle vás představuje v současnosti největší brzdu personální práce? Je to třeba to, že stále ještě není schválena novela zákona o vojácích z povolání, která by umožnila nastolit funkční kariérní řád?

 

Pokud se týče vojáků z povolání, tak určitě. Čekání na novelu zákona č. 221 nám komplikuje život. Pokud se týče ale obecně personální práce v resortu, myslím si, že na sekci personální jsou zkušení odborníci, takže tam nějaký větší problém nevidím. Až bude platit novela zákona o vojácích z povolání, odstraní se základní problém, který spočívá v tom, že v současné době nemáme nástroj pro řízení kariér vojáků. Chybí nám nejen kariérní, ale i platový řád. Takže vznikají situace, kdy máme na některých nižších hodnostech relativně staré vojáky. Jsou problémy i s tím, abychom šikovné a schopné jedince byli schopni správně provést stávajícím systémem. Tohle všechno by měla odstranit novela zákona o vojácích z povolání. Pokud se týče civilních zaměstnanců, tak na ty by se měl vztahovat nový zákon o státní službě. Ten také do těchto záležitostí vnese větší řád. V tomto případě bych ale nějaké větší problémy neviděl.

 

Pod vás spadá rovněž sekce obranné politiky a strategie. V poslední době nejrůznějšími vizemi a strategickými koncepcemi pořádně zamíchala situace na Ukrajině. Přehodnocujete na základě toho i vy doporučení týkající se obranné politiky České republiky?

 

Určité analýzy v tomto směru jsme měli již dříve. Anexe Krymu a pokračující krize na východní Ukrajině s konečnou platností fakticky ukázaly, že se nám kvalitativně změnilo bezpečnostní prostředí. Došlo ke změně dvou základních axiomů. První hovořil o tom, že varovná doba před nějakým větším válečným konfliktem v Evropě je v řadů týdnů až měsíců. V minulosti se přitom při hodnocení bezpečnostního prostředí počítalo s varovací dobou sedm až patnáct let. Druhý axiom, který byl zásadně přeformulován, říkal, že v současné době musí být ozbrojené síly budovány na mnohem větší míře připravenosti. Což společně s výrazným zkrácením varovné doby má zásadní dopady na obrannou politiku a obranné plánování. Jednotky by tedy měly být daleko připravenější a podstatně rychleji nasaditelné. Měla by být jejich daleko větší naplněnost lidmi a technikou. Měly by být daleko větší zásoby, ať již se jedná o náhradní díly či munici. Způsob výcviku by měl zohlednit to, že jednotky by měly být schopny nasazení třeba i mimo území České republiky v horizontu týdnů. To s sebou v neposlední řadě nese i větší nároky na mobilitu. Tedy na schopnost transportovat tyto jednotky a veškerou logistiku s tím spojenou.

 

Když jsme v minulosti hovořili o tom, že tu a tu techniku nakoupíme až ve chvíli, kdy nastane stav ohrožení, tak to už nyní neplatí? Vy v tomto okamžiku dáváte doporučení, aby v oblastech, které jste vyjmenoval, byla přijata nezbytná opatření v nejkratších možných termínech?

 

Ano. Vznikla nám objektivní realita, která se musí zohlednit jak ve výši rozpočtu MO, tak i v jeho vnitřní struktuře. Daleko větší část financí by měla být věnována především na investice a také na běžné výdaje. Mezi běžné výdaje totiž patří například opravy techniky, nákup náhradních dílů atd. Měli bychom také obrátit trend a postupně začít navyšovat rozpočet resortu tak, abychom byli schopni realizovat nezbytná opatření, která si vyžaduje změna bezpečnostního prostředí. To, co tady říkám, není analýza nebo úvaha pouze České republiky. Je to něco, na čem jsme se shodli v rámci Aliance. Summit NATO v září letošního roku by měl tyto poznatky potvrdit a vytyčit nový přístup k budování obranných schopností.

 

Na starosti máte i zahraniční spolupráci. Když pominu NATO a Evropskou unii, v kterých dalších zemích počítáme do budoucna s upevňováním bilaterální vztahů?

 

Zahraniční spolupráce naší armády má jeden jediný účel. A to naplňování úkolů, které ať již na národní, alianční, či unijní úrovni jsme si vytkli. Z tohohle pohledu je jen logické, že první takový kruh skutečně intenzivní spolupráce se musí týkat našich sousedů. Jedná se jak o země V4, a v jejich rámci zejména o Polsko, tak i o Německo a Rakousko. Pak máme širší kruh, kam logicky spadají pobaltské země, dále Švédsko, Chorvatsko, Francie, Velká Británie. Pokud jde o strategický rozměr, tak tím nejvýznamnějším a také nejschopnějším spojencem zůstávají USA. Důležité ale je, že musíme stavět spolupráci na partnerském základě. Není možné, abychom od těchto zemí pouze něco požadovali. Musí to být vzájemně výhodné a vzájemně posilující. Do budoucna je smysluplné vytvářet v rámci transatlantické vazby konkrétní projekty. Ne nutně čistě bilaterální cestou Spojené státy – Česká republika, ale spíše formou spolupráce USA se skupinou zemí v různých regionech Evropy.

 

V souvislosti se stahováním jednotek z Afghánistánu se hovořilo o tom, že bychom se mohli více zapojovat do misí OSN; jako příklad se uvádělo Mali, kde vedle EU působí i OSN. Je to možnost, se kterou do budoucna počítáte?

 

Určitě. Koncepční rozhodnutí v uvozovkách vrátit se do misí OSN padlo již v minulosti. V těchto misích jsme v devadesátých letech minulého století byli poměrně aktivní. O které konkrétní mise OSN se bude jednat, záleží jen na nás. Rozhodování, kam půjdeme, by mělo brát v úvahu tři základní úhly pohledu. Jednak zda je to pro náš přínosné z hlediska vojenského a bezpečnostního. Zda na to máme finanční prostředky a zda existuje politický zájem České republiky na dané misi či regionu, kde operace probíhá. Na základě vyhodnocení těchto třech parametrů se musí politická reprezentace rozhodnout, zda vyšle kontingent naší armády do konkrétní mise.