Česká republika již dvě dekády členskou zemí Evropské unie

Autor: Antonín Novotný, Yvona Novotná, Univerzita obrany

Česká republiky si letos připomíná tři významné milníky soudobé historie: třicet pět let od sametové revoluce, dvacet pět let od vstupu do NATO a dvacet let od vstupu do Evropské unie. Nejdříve, před několika týdny, jsme oslavili již čtvrtstoletí členství v Severoatlantické alianci. Náš vstup do NATO byl klíčový nejen z hlediska ukotvení ČR v rámci systému kolektivní obrany a bezpečnosti, ale bylo to i potvrzením úspěchu naší demokratické transformace. Vstup do NATO také následně usnadnil a urychlil vstup České republiky do EU v roce 2004. Členství v NATO je totiž spojováno i s ekonomickým přínosem, protože akcelerovalo investice do české ekonomiky. Toto členství také garantovalo jistý rámec bezpečnosti pro zahraniční investice do české ekonomiky. V těchto dnech slavíme již 20 let našeho členství v Evropské unii. V tomto článku si proto připomeneme některé aspekty vývoje této instituce a jejich souvislosti, zejména s důrazem na zajištění bezpečnosti a obrany.

 

S cílem vyvarovat se budoucím konfliktům a dalším tragédiím, které se odehrály za druhé světové války, se evropští politici rozhodli vybudovat společné integrační uskupení, které dnes nese název Evropská unie. Jejich cílem bylo zamezit dalším válkám v Evropě a přispět tak k zajištění trvalého míru a stability, jak o tom hovoří Charta OSN vzniklá v roce 1945. Prvním takovým krokem bylo založení Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO) v roce 1951 šesti západoevropskými státy (Francie, NSR, Itálie a státy Beneluxu), které podepsaly zakládající Pařížskou smlouvu. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, předložený tehdejším ministrem zahraničních věcí Francie Robertem Schumanem. Plán o novém uspořádání Evropy předpokládal po založení Montánní unie vyústit do vzniku Evropské federace. Spolu s Jeanem Monnetem, francouzským politikem, jsou považováni za zakladatele dnešní Evropské unie. Jean Monnet byl autorem tzv. Monnetova plánu na poválečnou obnovu Francie a získání kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli, což byly tehdy důležité válečné suroviny. Současně Jean Monnet zastával názor vybudovat mezi evropskými státy volný obchod, atlantickou alianci a federalizovanou Evropu. V roce 1957 byly šesti členskými státy ESUO podepsány Římské smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatomu). Tato společenství měla za cíl vytvořit společnou celní unii a prohloubit spolupráci v oblasti atomové energie. Tím začala nová etapa užší spolupráce v západní Evropě, tj. v období studené války, která na více než 40 let rozdělila Evropu a celý svět na dva vládnoucí bloky, východní a západní. V roce 1967 došlo ke sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euroatom) v jednu instituci pod názvem Evropská společenství (ES). V roce 1973 se ES poprvé rozšířilo, a to o Velkou Británii, Irsko a Dánsko. V roce 1981 přistoupilo Řecko a v roce 1986 Španělsko a Portugalsko. Jednotný evropský akt o zavedení jednotného vnitřního trhu a harmonizaci práva vstoupil v platnost v roce 1987. V roce 1985 byla přijata první Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích a v roce 1990 byla podepsána druhá Schengenská dohoda s platností od roku 1995. Těmito dvěma dohodami byl vytvořen tzv. Schengenský prostor pro volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Maastrichtskou smlouvou neboli Smlouvou o Evropské unii, podepsanou dne 7. února 1992 a s platností od 1. listopadu 1993, byla založena Evropská unie. Tato smlouva, kterou podepsali ministři zahraničních věcí tehdy 12 členských států ES, významně posílila evropskou integraci, neboť v dnešní době sdružuje 27 evropských členských států. Velká Británie opustila EU k 31. lednu 2020 (Brexit).

 

Evropská unie je založena na dvou smlouvách, na Smlouvě o EU a na Smlouvě o fungování EU. Mezi základní cíle EU patří podporovat mír, bezpečnost, své hodnoty, blahobyt svých obyvatel. Pro obyvatele EU je zaručen volný pohyb osob, prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, který je založen na hospodářském růstu, konkurenceschopném tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. EU dále podporuje vědecký a technický rozvoj, hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. EU v praxi zastává hospodářskou a měnovou unii s jednotnou měnou euro. EU se dále snaží přispívat k udržitelnému rozvoji planety, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a rozvoji mezinárodního práva.

 

EU se během své existence rozšířila celkem sedmkrát. Poprvé v roce 1973, naposledy v roce 2013 přijetím Chorvatska. Pro první rozšíření nebyla stanovena žádná kritéria, to se však změnilo až pro přijetí států střední a východní Evropy. V červnu 1993 byla Evropskou radou stanovena tzv. Kodaňská kritéria, která určovala obecné závazné podmínky pro vstup do EU. Jednalo se o politická kritéria, ekonomická a kritérium přijetí acquis communautaire.

 

Naše republika podala žádost o členství v EU prostřednictvím tehdejšího předsedy vlády ČR Václava Klause dne 17. ledna 1996. Členství ČR v evropských integračních strukturách bylo jednou z prioritních úkolů české zahraniční politiky. Avšak vstup do EU musel splňovat nejen zmíněna Kodaňská kritéria, ale měl také značné dopady na politickou a ekonomickou situaci v zemi, například bylo nutné postupně implementovat acquis communautaire do českého právního řádu. V roce 1998 zahájila EU s ČR tzv. přístupová jednání o vstupu do EU. Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii proběhlo 13. a 14. června 2003. Pro toto referendum byl vydán speciální ad hoc ústavní zákon. Výsledek referenda byl závazný jen v případě pozitivního výsledku a dodnes jde o jediné celostátní referendum v historii ČR. Přes 77 % hlasujících (skoro 42 % ze všech oprávněných voličů) členství podpořilo, a ČR se tak dne 1. května 2004 stala členskou zemí EU. Bylo přijato celkem 10 zemí, což je největší rozšíření EU.

 

Vstup ČR do EU lze charakterizovat i několika ekonomickými aspekty, resp. přínosy. Česká republika se řadí mezi čisté příjemce ze společného evropského rozpočtu. Během 20 let členství dostala ČR na dotacích v čistém příjmu více než bilion korun. Nejvíce finančních prostředků z rozpočtu EU obdržela ČR přes tzv. strukturální fondy a tzv. Fond soudružnosti. Prostředky z těchto fondů jdou k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony a státy EU a prostřednictvím nich se financuje mnoho tzv. operačních programů, jako jsou Operační program podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, Operační program vzdělávání pro konkurenceschopnost, Operační program životního prostředí aj. Cílem těchto programů je zkvalitnit dopravní infrastrukturu, zvýšit zaměstnanost, podporovat malé a střední podnikání, zlepšit životní prostředí a další. Velkým přínosem členství ČR v EU je dlouhodobá česká priorita, a to účast na jednotném vnitřním trhu, který je charakterizován jako hlavní ekonomický úspěch evropské integrace. Postavení ČR mimo vnitřní trh EU by vedlo k mnoha překážkám při expanzi na trhy EU a mělo by to negativní dopady na celou ekonomiku ČR, například nižší HDP, nižší zaměstnanost atd. Možnost ČR vstoupit na evropský trh bez jakýchkoliv celních bariér prospělo zejména českým exportérům, jejichž export dnes tvoří 80 % českého HDP, před vstupem do EU tvořil český vývoz jen polovinu českého HDP.

 

Do EU jsme vstupovali v situaci, kdy hrubý domácí produkt České republiky na obyvatele byl asi 80 % úrovně EU. Při současném srovnání se zeměmi Visegrádské skupiny, které vstoupily do EU, patří ČR na první místo, co se týče životní úrovně – v přepočtu HDP na obyvatele má ČR 91 % průměru EU, Maďarsko 76 %, Polsko 80 % a Slovensko 73 %.

 

Dle aktuálně platné Bezpečnostní strategie ČR spojuje Česká republika svoji bezpečnost s aktivní účastí v systému kolektivní obrany NATO opírajícím se o silnou transatlantickou vazbu, stejně jako s rozvojem všech oblastí Společné bezpečnostní a obranné politiky EU (SBOP). Z pohledu zajištění bezpečnosti a obrany je tedy důležité zapojení České republiky i do SBOP. Ta poskytuje rámec, jehož prostřednictvím unie a její členské země koordinují své kroky s cílem chránit nezávislost a celistvost zemí EU, zajišťovat mír a bezpečnost, rozvíjet a upevňovat demokracii a podporovat dodržování lidských práv a základních svobod.

 

Společná bezpečnostní a obranná politika EU je nedílnou součástí Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU (SZBP), jejímž dodržováním se členské státy EU mohou podílet na zajišťování bezpečnosti a obrany, řešit konflikty a krize, chránit občany EU a v neposlední řadě posilovat mezinárodní mír a bezpečnost.  Plnění těchto úkolů je založeno na využití schopností poskytnutých členskými státy. Součástí SZBP je krizový management v EU, jehož úlohou je posílit bezpečnost a stabilitu v Evropě. Koncepce krizového managementu je shodná s koncepcí krizového managementu NATO, který zůstává základem kolektivní obrany členů EU.

 

Podobně jako u Severoatlantické aliance jsou i členové Evropské unie při naplňování své Společné bezpečnostní a obranné politiky zavázáni si v případě ozbrojeného napadení pomáhat, a to na základě klauzule o kolektivní sebeobraně uvedené ve Smlouvě o Evropské unii. 

 

„Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států“ (Smlouva o Evropské unii, čl. 42, odst. 7).

 

Znění Smlouvy o Evropské unii tedy stanovuje, že pokud se členský stát EU stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu. Je však nutno konstatovat, že celková povaha Společné bezpečnostní a obranné politiky EU neimplikuje takovou míru potřeby kolektivní obrany, jako je tomu v případě článku 5 Washingtonské smlouvy. Pro většinu členů NATO a EU by tak byl v současné době aplikován princip kolektivní obrany v rámci Aliance.

 

EU v souladu se Společnou bezpečnostní a obrannou politikou realizuje zahraniční operace a mise, které se podle povahy dělí na civilní, vojenské a policejní, ale v řadě případů vyžaduje krizový management kombinaci. Zahraniční mise a operace jsou významným nástrojem Evropské unie k zajištění své vlastní bezpečnosti a nezanedbatelným příspěvkem ke stabilitě v jejím okolí a v krizových regionech. S cílem zlepšit schopnost EU reagovat rychleji, účinněji a soudržněji, byl roce 2017 zřízen útvar pro schopnost vojenského plánování a vedení (MPCC) v rámci Vojenského štábu EU. Odpovídá za operační plánování a vedení vojenských misí SBOP bez výkonných pravomocí na strategické úrovni.

 

Ještě před naším vstupem do EU byla přijata dohoda mezi NATO a EU o principech spolupráce, tzv. smlouva Berlín Plus. Na základě této dohody má EU od roku 2003 zaručený přístup k plánovacím kapacitám NATO, a pokud se rozhodne spustit vojenskou operaci, může také využít alianční velitelství SHAPE k operačnímu plánování. Za poslední dvě dekády realizovala EU více než 33 civilních misí a vojenských operací na třech kontinentech, kterých se účastnilo více než 6 tisíc vojáků a civilních specialistů, včetně místního personálu. Česká republika se jako členský stát EU aktivně podílí na těchto misích.

 

S cílem předcházet konfliktům, budovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost byl vybudován Evropský mírový nástroj (EPF). Je to mimorozpočtový nástroj, jehož cílem je posílit schopnost EU tím, že v rámci SZBP umožní financování operativních opatření, která souvisejí s vojenstvím nebo obranou. Jeho činnost byla zahájena v roce 2021 a nahrazuje a rozšiřuje dřívější finanční nástroje v této oblasti, konkrétně mechanismus Athena a Africký mírový projekt. V souvislosti s konfliktem na Ukrajině byl tento fond doplněn o prostředky, které jsou určeny na vojenskou pomoc Ukrajině. V listopadu 2022 byla zahájena vojenská pomocná mise EU (EUMAM) na její podporu pro období dvou let.

 

I když se EU bezpečnostními a obrannými aspekty průběžně zabývala, dostaly se do popředí až v souvislosti s napadením Ukrajiny Ruskem. V průběhu svého vývoje EU postupně vytvářela struktury a instituce na podporu této oblasti. K budování a zdokonalování svých vojenských schopností vytvořila v roce 2004 Evropskou obrannou agenturu (EDA) se zaměřením pro oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování. EDA také určuje operativní potřeby, podporuje opatření k jejich uspokojování, přispívá k určení a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení výrobní a technologické základny v oblasti obrany. Dále se podílí na vymezení evropské politiky schopností a vyzbrojování a napomáhá při hodnocení zlepšování vojenských schopností EU. Jako první zástupce z východních zemí se stal v roce 2020 výkonným ředitelem EDA bývalý ministr obrany ČR a bývalý velvyslanec ČR při NATO Jiří Šedivý.

 

EU a NATO navázaly spolupráci na začátku nového tisíciletí. Ta vedla k vytvoření široké škály nástrojů, které mají zajistit větší bezpečnost pro občany v Evropě i mimo ni. Ve společném prohlášení podepsaném v červenci 2018 vytyčily EU a NATO společnou vizi, jak budou společně postupovat v boji proti společným bezpečnostním hrozbám. Tato vize je postupně realizována a vztahy mezi EU a NATO jsou rozvíjeny v souladu s tímto dokumentem.

 

V březnu 2022 vydala EU dokument Strategický kompas pro bezpečnost a obranu – Za Evropskou unii, která chrání své občany, hodnoty a zájmy a přispívá k mezinárodnímu míru a bezpečnosti. Jedná se o akční plán pro posílení bezpečnostní a obranné politiky EU do roku 2030. Cílem Strategického kompasu je posílit schopnosti EU jakožto zajišťovatele bezpečnosti, zvýšit její strategickou autonomii a schopnost spolupracovat s partnery na ochraně jejich hodnot a zájmů. Dále zlepšit schopnost EU jednat v krizových situacích rozhodně a bránit svou bezpečnost a občany. Kompas určuje směr pro budoucí činnost EU a řešení rostoucích hrozeb, jako je geopolitická konkurence, hospodářská rivalita, technologický rozvoj a dezinformace, klimatická krize, jakož i regionální a globální nestabilita. Jedním z hlavních úkolů je dle tohoto dokumentu vytvořit kapacitu rychlého nasazení EU o síle až 5 000 vojáků pro různé druhy krizí, dále pak zlepšit vojenskou mobilitu či posílit vojenské a civilní mise a operace SBOP EU.

 

V březnu 2024 pak představila Evropská komise první evropskou obrannou průmyslovou strategii, která navrhuje nová opatření pro konkurenceschopnost a připravenost evropského obranného průmyslu. Ve vztahu k výzkumu strategie uvádí, že výzkum, vývoj a zadávání zakázek na obranné vybavení by se v EU měly postupně stát normou. V plánu je také vypracování strategického plánu pro technologie dronů, určení klíčových oblastí pro podporu výzkumu a inovací s cílem snížení strategické závislosti. Je zde také vyjádřen požadavek na poskytování flexibilnějšího a rychlejšího financování inovativním podnikům, zejména startupům, malým a středním podnikům a výzkumným a technologickým organizacím. Aby se zvýšila připravenost evropského obranného průmyslu, musí členské státy investovat více, lépe a společně. K tomu byl předložen soubor opatření, jejichž cílem je podpora účinnějšího vyjadřování požadavků členských států na kolektivní obranu. Ta bude založena na stávajících nástrojích a iniciativách EU, jako je Plán rozvoje schopností (CDP), Koordinovaný každoroční přezkum v oblasti obrany (CARD) a Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO). Bude také podporován pobídkami ke spolupráci členských států ve fázi zadávání veřejných zakázek při budování obranných schopností. Dále také zajištěním dostupnosti všech obranných produktů prostřednictvím Technologické a průmyslové základny obrany EU (EDTIB). Budou také podporovány investice členských států a evropského obranného průmyslu do vývoje a uvádění na trh nejmodernějších obranných technologií a schopností. Navrhují se rovněž opatření, která mají zajistit, aby EDTIB měla k dispozici vše, co potřebuje, a to i v krizových obdobích, čímž se zvýší bezpečnost dodávek do EU.

 

V souvislosti s konfliktem na Ukrajině EU dále rozvíjí užší vazby s Ukrajinou prostřednictvím její účasti na iniciativách na podporu obranného průmyslu a rozvoj spolupráce mezi EU a ukrajinským obranným průmyslem. V dokumentu se také EU opakovaně hlásí k užší spolupráci s NATO a dalšími strategickými, podobně smýšlejícími mezinárodními partnery.

 

Podle aktuální Obranné strategie ČR je obrana ČR založena na systému alianční kolektivní obrany, za jehož funkčnost, efektivitu a věrohodnost nese ČR významnou spoluodpovědnost. Dále dokument uvádí, že k zaplnění nedostatků identifikovaných v rámci obranného plánování NATO, které je pro ČR hlavním nástrojem pro určení potřebných schopností a přispívají k bezpečnosti Evropy, slouží obranné iniciativy EU. Česká republika se v souladu s tímto dokumentem podílí na rozvoji bezpečnostní a obranné dimenze EU s cílem zajistit její komplementaritu k NATO. Také podporuje využití obranných iniciativ EU ke zvýšení evropského příspěvku k alianční obraně a zajištění evropských bezpečnostních zájmů v situacích, kdy se NATO neangažuje. To znamená zejména schopnost zvládat krize menšího rozsahu v zájmových oblastech a podporovat budování bezpečnostních a obranných kapacit partnerských zemí. Dokument dále ČR zavazuje k tomu, že obranné schopnosti budou i nadále rozvíjeny také prostřednictvím mnohonárodních projektů a iniciativ NATO a EU. Cílem je zajistit přístup ke schopnostem, jež by samostatně byly pro ČR nehospodárné, posilovat interoperabilitu (standardizaci, unifikaci), snižovat počet používaných platforem, zjednodušovat logistickou podporu a posilovat expertizu ČR v unikátních schopnostech. Tento závazek je vyjádřen v aktivním zapojení ČR do plnění společných projektů v rámci iniciativy Stálé strukturované spolupráce EU – PESCO nebo aliančních iniciativ Smart Defence a Framework Nations Concept.

 

Současný konflikt na Ukrajině ukazuje, že obrana státu musí mít celospolečenský rozměr. Armáda České republiky vnímá dynamický rozvoj technologií, které mají zásadní dopad na způsob vedení války. Z úrovně vedení AČR jsou proto inovace a technologie řazeny mezi šest strategických cílů výstavby schopností armády na následujících deset let. Požadavek na technologický rozvoj je také součástí Obranné strategie České republiky a je obsažen také v aliančních dokumentech. Oblast technologií také akcelerovala i Univerzita obrany, jediná vysoká vojenská škola v ČR a jediný nositel akreditovaného vysokoškolského vzdělávání rezortu MO. Projekty evropských strukturálních fondů a projekty obranného výzkumu vychází z přesně vymezených potřeb a požadavků rezortu MO. Česká republika má jeden soubor sil a jeden soubor schopností. Lze tak konstatovat, že každé posílení české obrany má celoevropský význam. Tuto skutečnost podtrhuje fakt, že celkem 23 členských zemí EU jsou současně i členské země NATO. Evropská unie by měla být viděna jako velmoc a měla by se i tak začít chovat. K tomu může svým dílem přispět i Česká republika. Je to zároveň příležitost i výzva pro podniky českého obranného průmyslu.

 

V současnosti probíhající konflikt na Ukrajině nicméně ukázal nedostatky, které EU v oblasti zajištění obrany a bezpečnosti EU má. Evropská unie by měla rozšiřovat reálnou bojeschopnost jednotlivých evropských armád, a přitom důsledně uplatňovat novinky a zkušenosti z ukrajinského bojiště, zejména pokud jde o autonomní systémy. Současně by také měla co nejdříve zvýšit průmyslovou výrobu prakticky ve všech klíčových segmentech obranného průmyslu. Cílem EU do budoucna by mělo a musí být převzetí větší odpovědnosti za svou vlastní bezpečnost.

 

Závěrem je možno v souladu s Bezpečnostní strategií ČR konstatovat, že pro zajištění obrany České republiky je klíčová účast v systému kolektivní obrany NATO – jediné organizace, která je reálně připravena a schopna bránit území, svrchovanost a územní celistvost svých členů. Obrana ČR je tak připravována a realizována především ve spolupráci se spojenci v Severoatlantické alianci, jež se opírá o silnou transatlantickou vazbu. Evropská unie podle téhož dokumentu zásadně přispívá k bezpečnosti ČR v jejím širokém pojetí. ČR má zájem na tom, aby EU byla silným politickým a bezpečnostním aktérem, a proto podporuje posilování Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a v jejím rámci rozvoj všech oblastí SZBP při respektování komplementárního přístupu ke klíčové úloze NATO v oblasti kolektivní obrany. ČR také usiluje o trvalý rozvoj spolupráce EU s NATO a podporuje rozvíjení přímého bezpečnostního dialogu EU s USA. Členství v mezinárodních organizacích z České republiky ale nesnímá její prvotní odpovědnost za vlastní obranu a bezpečnost.